I dont know

O 14 dní později

Kouř, plno kouře. Všude se valil jen dým. Vznášel se líným tempem k oblakům. Pomaličku nabýval vědomí, připadal si jako by ho právě přejel náklaďák. Vše ho bolelo, nedokázal se od bolesti ani pohnout. Jako ostří tisíců nožů, přesně tento pocit měl, když se snažil pohnout. Nedokázal přinutit k pohybu jedinou končetinu. Oči ho pálili, ani sám nevěděl, že z nich krvácí.

Po krátké chvilce mu došlo, co se stalo. Měl autonehodu, všude na zemi viděl plno krve, až moc krve. Všechna přece nemohla patřit jemu. Kdyby mu to jeho stav dovolil, pootočil by se, aby zjistil, co se to vlastně stalo a kde se nachází. Neviděl nic kolem sebe, neměl tušení, co se stalo, jediné co věděl, bylo že měl nehodu. V rozhledu mu bránily pokroucené plechy jeho Fiesty.

Venku auta svištěli povolenou rychlostí. Malá z nich uháněla povolenou rychlostí. Pro většinu řidičů předpisy nic neznamenaly. Jen pouhý štos papírů, který se museli naučit na zkouškách, aby dostali řidičské průkazy. A když už je měli, tak proč se zaobírat tak banální věcí jakou bylo dodržování předpisů. Proč jet devadesát kilometrů za hodinu, když může z auta vymáčknout daleko více.  Nad tímto zůstává člověku rozum stát. Proč vytvářet předpisy, které stanovují jakousi pomyslnou hranici mezi bezpečnou jízdou a riskantní, když na druhou stranu se povoluje vyrábět auta, která tuto hranici překračuje mnohdy a jednou tolik. Proč se vyrábí auta, která dokáží pokořit i dvousetkilometrovou rychlost, když předpisy jasné říkají, že po dálnici se smí jet maximálně 130km/h.

Přesně nad touto tématikou dumal postarší chlápek, jedoucí ve staré škodovce. Povolenou rychlost nepřekročil, byl rád, když se ručička tachometru vyšplhala k číslu 120. Sledoval cestu před sebou, mezitím si ladil rádio. V úseku, v kterém projížděl bylo scela normální, že stanice vypadávali a jediné, co jste slyšeli byl šum. Mohli jste zkusit nějakou tu stanici naladit, ale nebylo vám to nic platné, protože hned o pár stovek metrů dál vám stejně zase vypadla.

Ze stereotypní jízdy ho až vyvedl okamžik, kdy vyjel z mírně pravotočivé zatáčky a u pravé strany vozovky při svodidlech leželo obrácené auto. Z dálky vypadalo jen, že je převrácené, ale jistý si tím být nemohl.

Většina řidičů by v takové situaci nezastavila. V lepším případě by při jízdě zvedli telefon, což je další porušení předpisů, as zavolali záchranku na místo nehody. Ale aby sami poskytly první pomoc to by je ani nenapadlo. Ovšem muž sedící v zelené Škodě 120 byl jiný. Šlápl na brzdy s takou vervou, že málem obtiskl svůj obličej na čelní sklo. Rychle se odpásal, vyletěl z vozu jako raketa, rychlým hmatem otevřel kufr svého pojezdu, vytáhl výstražný trojúhelník a běžel s ním asi padesát metrů od převráceného auta.

Běžel zpět k nehodě, až teď si všiml, jak moc je auto zdevastované. Dveře promáčknuté až skoro do půle vozu. Jak čelní, tak i všechna ostatní okna byla vybita. Střepy se povalovaly všude. Na sedačkách, na podlaze, venku na silnici a také zabodnuté v pasažérech vozidla.

Letmým pohledem zkontroloval stav všech čtyř nešťastníků a v duchu si konstatoval, co zjistil. Žena sedící vedle řidiče, evidentně jejího manžela neměla sebemenší šanci na přežití. Už teď byla mrtvá. Hlavu od těla ji oddělil kousek zkrouceného plechu. Na zadních sedačkách seděli dvě děti, byly to kluci. Tak mladí a museli zažít tuto nešťastnou příhodu. Vypadali, že jejich zranění budou vážná, nejevili známky vědomí. Jediný, kdo na tom zůstal nejlépe, byl řidič. Muž analyzující situaci si všiml, jak se mu pohnula celá ruka. Snažil se dostat dovnitř, chtěl otevřít dveře spolujezdce, ale byly zaklíněné. Nemohl s nimi pohnout, ať se snažil, jak se snažil. Po chvilce úmorného trhání, cukání a mlácení do dveří tuto snahu vzdal a zkusil jinou cestu. Druhé dveře byly naprosto nepřístupné a jediná vhodná přístupná cesta byla ta přes čelní sklo. Muž se položil na zem a přes hordy rozbitého skla se snažil dostat k raněnému. Ivan ho zahlédl a z jeho zakrvácených, unavených úst se vynořilo:

„Pomoc…“

„Hned to bude, pane. Zavolám vám sanitku,“ odpověděl mu a hned se chytil mobilního telefonu a vytáčel záchranou službu. Když skončil s hovorem, muž zaklíněný plechy ztratil vědomí.

Deset dní po autonehodě

Otevřel oči a najednou ho zaplavilo bílé světlo. Mělo takovou intenzitu, že nedokázal mít oči otevřené. Zavřel je, jen na chvíli, aby je hned na to mohl opět otevřít. Bílé světlo ustupovalo do dáli, pomalu začal rozpoznávat předměty, které viděl. Malý plechový stolek, na něm váza s kyticí, na druhé straně přístroje zaznamenávající jeho stav. Bílé zdi, strop, obyčejné lino na podlaze, přikryt bílou peřinou, hlavu měl podepřenou bílým polštářem. Povlečení, na kterém se jeho tělo povalovalo bylo taktéž bílé. Vše bylo bílé.

„Jsem snad v nebi?“ ani si neuvědomil, že tato slova vyřkl nahlas.

„Ani bych neřekl, když jsi měl v posledních dnech k němu hodně blízko,“ ozvalo se z vedlejší postele. Ležel tam muž, ani ne o moc starší než on sám, měl jednu výhodu oproti jemu. Mohl se hýbat. Ivan nedokázal hnout ani prstem, byl rád, když mohl otočit hlavou.

„Teď bych bral to nebe všemi deseti,“ poznamenal ironicky a přitom si bolestivě odkašlal.

„Buď rád, že jsi živý. Doktoři měli plné práce, aby tě dali dohromady.“

„Jak dlouho tu už jsem?“

„Nevím to přesně, ale těch deset dní tu asi už ležíš.“

„A kdo jsi ty?“ pronesl s pravidelným zakašláním.

„Já jsem doktor Jan Paulus, zdejší primář.“

„A co děláš v posteli?“

„Jo, kamaráde, i doktoři bývají někdy nemocní.“

„Ale fakt jen někdy,“ řekl pro pobavení Ivan. Doktor se zasmál, ale Ivan ne.

„Sakra, nemůžu se smát.“

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se ho pan Paulus. Ivan se tvářil, jako že nad tím přemýšlí.

„Hmm?“

„Cože?“

„To jméno, jak se jmenuješ. Ještě jsi mi to neřekl.“

„Já nevím.“

„Cože? Ty nevíš jak se jmenuješ? No tak, nedělej srandu.“

„Já fakt nevím.“.